2017 Zelený barák

                 Je to vysoký zelený městský barák a já se nahýbám přes zábradlí balkónu drobného bytu v úplně posledním patře. Už pomalu svítá. Ostravská noc se odpařuje do studeného jitra jako ethylalkohol v mém gumovém těle. Dívám se dolů na seřazená auta a cítím, že budu zvracet. Kamarád za mými zády vtipkuje s ostatními.
Je to jeho byt. Byt jeho rodičů. A psa. A bráchy. A teď jsme tu jen my. Je nás pět. Možná.
Nabídl nám přespání, ale nebude to nutné. Za pár hodin máme předávání vysvědčení. Maturitního. Musím se převlíknout, umýt a vystřízlivět, možná i vyzvracet.
Hlasy se zdvojují, jak je mi zle a tělo podléhá boji hlučného žaludku. Kulaté kovové zábradlí, taky zelené, oloupané na rez, kterou přejíždím prsty, abych cítila něco ostrého, co mi zaměstná omlácenou mysl. Pot slepil vlasy na čele do tmavých drátů. Hlasy vzadu se smějí. Je to jasné, hodím šavli. Hlavně, ať to jde rychle. Pes.
Snažím se zhluboka dýchat, auta tiše dopředla, ale pořád jdou cítit spálenou naftou. Někdo mi nabízí zapálenou cigaretu.
Rozžhavená hlavička tvoří bod, na nějž se můj bloudící zrak pokouší zaostřit. Ledabyle světýlko odmávnu. Těžká ruka se zhoupne dolů a jako ručička metronomu v pomalém tempu klimbá ze strany na stranu. Pomyslím na vodu. Na kanystr ledové tříště, do níž bořím hlavu.

2016 Nicnedělání

Tak jo. Dny se lámou odpoledním deštěm a temnou bouřkou. Provazy teplé vody bombardujou křehké okvětní lístky.
Ty cudně ohýbají modré hlavy k ostrým kamenům. Žížaly se vypravují na denní světlo, pár jich nedokáže překonat vzdálenost zcizené betonové krajiny k měkké hlíně a usychá do tvaru pokřiveného S.
Snažím se číst Burroughse, Nahý oběd, ale myšlenky mi skáčou k jakémusi příběhu uprostřed, příběhu bez začátku,
příběhu v porodních bolestech zpěněné nudy.

2016 Nádherně smutný den

            Dnes je nádherně smutný den, všechno je tak nějak na piču.
Bolest v temných mracích, když zafouká vítr, řízne do tváře a semkne krk.
Namalovala jsem dva obrazy. Líbí se mi.
Trvalo mi asi půl hodiny udělat první tah, když jsem si dřepla na barvami pokropené lino.
Před sebou široké plátno. Malá skica na papíře.
Smutkem strnulý výraz. Natahuju modré chirurgické rukavice.

2015 Holubi

           Dny jsou zakalené odpařujícím se smogem a šedým nepropustným mlíkem rozlezlých mraků.
Stojíme u hrobu, stmívá se, parafinový pach svíčky dýmá k nozdrám. Kromě našich živých těl je tady i hromada duchů.
Lidé vyzdobují kamenné uložiště pro kosti a prach sepjatými věnci. Umělá hmota, svázaná do okrasných květů, smrdí stejně jako svíčky v rudé rouře nebo rozhoupané kadidlo opuštěného kostela. Ve tvářích dospělých je načrtnut zármutek a pochopení. Dívám se na jména vepsaná do náhrobní desky. Moc je neznám.
Žár svíček hladí studené tváře. Ruce v kapsách. Červené nosy.
Mám strach se nadechnout. Pokaždé, když kráčím kolem hrobů, bojím se, že ucítím rozkládající se mrtvoly. Je mi deset. A támhle je hrob stejně staré holčičky. Má tam portrét, na kterém se usmívá.
Vždycky, když jdeme na tuto podivnou umrlčí pouť, zašvidrám tam očima, k jejímu malému hrobu, k její tváři. Něco jí řeknu, ale nikdy si nepomatuji, co.

2015 Chodník

            Zdál se mi sen. V tom snu pes pojídal morčata a křečky. Žvýkal je jako gumovou hračku. Suše polykal tlustá tělíčka, dávivě natahoval krk pro snadnější pohyb do útrob chřtánu.

Půl sedmé. Sedím na balkóně na dřevěné židli, vychází slunce. Všichni spí - v domě, v okolí, v zemi. Žluté kolo jemně žhne. Pojí se s mlžným okrajem moře. Voda třísní trávník v pravidelných obloučcích. Mám u sebe papírovej blok a taky trochu blok v hlavě. Dusno mě začíná objímat. Holá kůže. Červený lak se odlupuje. Oči přivykající kyslíku. Plavky na sušáku odevzdaně visí bez pohnutí. Slaný ručník přes zábradlí balkónu. Pozoruju vzrostlé palmy, jejich hrubý kmen a ostré listy. Citrónovník se zelenými plody.

2015 Peří

Noc.

Ventilátor po orbitě vrtí hlavou, šum z jeho útrob tiše doplňuje prostor.
Sedím v ateliéru u stolu, koukám na obrazy opřené o další obrazy, opírající se o další obrazy, tlačící svou váhou další obrazy.
Nechala jsem se dnes sluncem spálit.
Patří to k létu. Ta žhnoucí ramena, rudá hruď a bílé stopy plavek. Ten sykot, když si oblíkám tričko. Ta pulzující kůže, indiánská odysea, skalp hřbetu.
První hvězda ještě předtím, než se ze země stane disco-koule, rozstříkla své krátké paprsky do tmavnoucí oblohy. Lidstvo zalezlo jako mravenci do svých temných uliček a sklípků.
Dnes mi ukázal pavouk sekáč, jak se umírá. Všude je to stejné. Trvá to a tělo se škube. Pak znehybní.
Vlásečnice mozku, popínavá řasa, tyrkys v oku, co se mhouří, spojit rty s tvými, i když jsou otrávené.

2015 Večerní zápisky

Nůž rozřízl plátno křížem krážem.
Pak se zalesknul, když své ostří nahnul na stranu, aby zvětřil kůži.

Dodatek 1. /Ve filmech se lidi teatrálně řežou do prstu či nitra dlaně, aby obětovali pár stékanců cenné krve.
Mají při tom ztuhlej ksicht, majestátní výraz odhodlané odvahy.
Nevědí, že ony zneuctěné body jsou jedny z nebolestivějších míst na lidském těle, jelikož bříška prstů pokrývají velmi citlivé receptory./

2010 Zápisky z modrého notesu

Léto

…protože v noci všichni odcházíme naprosto nezištně a tiše do temných hlubin vesmíru a setkáváme se s bohy, ďábly a mučedníky v odraze řeky, jež nesmíme překročit.

Musela jsem vstát a utlumit touhu sprchou. A to vše s tak perverzním citem.

V hloubi duše nějak miluju městskou noc. Připomíná mi Řecko. Chodníky vydechují únavu.

Ticho. Je téměř noc a rušno krade tichu teritorium. Rádi zvyšují hlasy. Pár těl venčí psy. Žluté koule svítí jako mdlé slunce. Je to opravdu vysoko z tohohle okna. Při té představě mě zabolí svaly. Co mi nabídneš, temná noci? Jo, ten řev z vedlejšího baráku. Rodinné bitky...

2015 Válečné zranění

           Zavřela dveře, zamkla, stáhla žaluzie, rozsvítila lampičku, přešla k polici a sáhla po dřevěné krabici. Krabice byla vyvedená z tenké dřevotřísky, lakovaná. Horní víko se vytáhlo ze žlabů a objevil se obsah. Hromada skrčených papírků s modrou změtí naškrábaných písmen. Položila krabici na zem, vytáhla blok a propisku. Ve spáncích jí vztek vyťukával vytrvalý rytmus. Pomalu vydechovala. Propiska protlačila papír několika ostrými tahy. Zuřivé křivky postupně zaplňovaly bílou plochu. Když dopsala, propiska cvakla a vytržený papír jemně dopadal do myšlenkami vystlané krabice. Myšlené vrypy. Myšlené řezy. Jako když pěst udeří maso.
Než krabici zavřela, přejela pohledem po křivce hbitého textu. 

2015 Hora

            Slunce se schovává za pahorky Olympu. Dusný vzduch těžkne v nosních dírkách, ale jakmile vstupujeme na vyšlapanou cestu v hluboké zeleni a padne na nás stín, teplota klesne snad o pět stupňů.
Vodopád. Pod ním hlubina s modrozelenou vodou. Ostří skalnatých balvanů se v ploškách leskne, když paprsek slunce, jako řez hustým těstem, padá na jejich proměnlivou geometrii. Sundávám si páskové sandály a stoupám do vody řeckých bohů. Skrz ústa se mi prodere překvapený sykot. Je tak ledová, až mi tupá bolest střílí přímo do míst třetího oka. Nedokážu v ní vydržet ani deset sekund. Vylézám ven na ostré kameny a snažím se dlaněmi ohřát promrzlé nohy, žíly, krev, buňky. Ostatní se koupou. Odvážně skáčou do modrozelené hlubiny, a já se cítím značně zahanbeně, leč nedávám to znáti. Sundávám si tílko a kraťasy. Pomalu našlapuju na řasou pokryté kameny a rozhlížím se po pohlednicových obrazech divoké přírody. Jsme tu sami. 

2007 Zápisky ze střední IV.

Než usneme,
usínáme krátce,
usínání je nejkratší proces,
nezapamatovatelný,
nikým nepostřehnutelný,
pozoruhodný ve své podstatě.
Čekání na spánek jen oddaluje usínání,
samotný proces pak netrvá ani setinu vteřiny.

2015 Rozhovor

„Sedni si… Dáš si něco? Čaj? Cigáro?“ 

„Stačí voda s citrónem. Koukám, že máš plnější stěnu. Pořád nedokážu pochopit, jak si na zeď můžeš věšet takové paskvily. Já mám normálně strach, že jak tady k tobě chodím, tak si kazím svůj umělecký vkus.“

„To znám, mám to stejný se školou. Mám pocit, že čím více tam chodím, tím více mě připravuje o inteligenci.“

„ Snažím se na to nekoukat, ale pokaždý cítím v rohovce oka ty oslizlý barvy. Je to jak z přebalů scifi pejprbeků. Unylé ksichty. Základní, naprosto nemíchaný barvy, takový ty levný hnusný zelený, vymačkaný přímo z tuby, co samostatně snad nikdy nemůžou obstát… Jako když se vybliješ na plátno po nějakým absintovým večírku. Jo, … hnus… Teda bez urážky.“

2007 Zápisky ze střední III.

Pití

Větřík za oknem pofukoval, to on v noci třískal dveřmi. 
Nebe je žluté, jako kocovina v očích.
Pruhovaný svetr se houpe jako mrtvola přejetá parním válcem, rukávy mu visí dolů, vzdává se.
Tak mě napadlo, že bychom mohli vyšplhat na dráty, kterých se tykadly dotýkají tramvaje.
Viděla jsem hnědou vlaštovku, asi kříženec.
Ty struny zní jak plechový buben, jo, musím je vyměnit, to si říkám asi dva roky, tak si to dneska zase připomínám.

2007 Zápisky ze střední II.

O buchtě  

     Buchta se nafoukla a zezlatověla. Třešně se ztrácely mezi kopečky těsta. Polkla jsem. Hle, vidím svou skrčenou postavičku v odrazu tmavé elektrické trouby. Koukám, jak koukám na kypějící buchtu. Ruce mám překřížené a v ústech mnoho slin bez chuti.
Ráno mě probral nepříjemný sen. Chtěla bych zrušit sny. Zrušit snění. 
     Buchta zívla, nafoukla se jako když protřepneš ubrus, a klesla. Usmála jsem se a kývla hlavou, zjevně ze zvyku dobrého rozpoložení.

Moje buchta, bublanina. Ty třešně jsem do těsta zasázela s ohromnou pečlivostí. Ještě jednou jsem se ohlédla na svítící čtverec elektrické trouby a odešla z kuchyně. 

2007 Zápisky ze střední I.

28.8.2007

Má sestra poprvé ohodnotila můj obraz s náboženským výjevem kosočtverce a Krista: „To je strašné!!!“
Mé myšlenky odlétly k rekonstrukci garáže, k Našemu novému ateliéru, k nové práci, nové činnosti.
Prázdniny mě tak otupily, vycucaly, znemožnily, omámily, snad vykastrovaly, proto trvám na svém, že prázdniny jsou jen zbytečná pauza mezi učením a povinnostmi stejně jako víkend.
Můj malinký ulepený ateliér vedle pokojíku (jak to slovo dětsky zní) se rozvoněl zaschlým terpentýnem.
Už jsme my, já a plátno. Žádné slídivé oči, žádný zloděj, žádný vztek, žádná samota, žádné prázdno.
Pak jsou tahy štětce, jako tahy smyčce, pak až jsem já.
Až pak se můžu nadechnout a sednout si na zem.
Až pak se můžu podívat, co se stalo, co všechno se stalo.
Pak se můžu usmát a zavřít dveře a nikomu nic neukazovat, nikomu nic neříkat, můžu tajit a těšit se ze svého rozjímání.